Jaroslav "Matěj" Matějů

První seznámení s pojmem „jeden za všechny a všichni za jednoho“ jsem zažil už v roce 1971. Do té doby jsem se coby samouk samotář nemohl dočkat každého nového čísla časopisu Československý rozhlas, kde byl v notách nejnovější hit české populární scény. Samozřejmě, že jsem neopomíjel nastudovat evergreeny trampské, divadla Semafor, R.A.Dvorského nebo písničky VWJ, a to s příručkou „Na kytaru bez not“ v ruce.

V tom roce 1971 mě oslovil kapelník nově vznikající kapely v Klášterci nad Ohří. Problém byl v tom, že nepotřeboval kytaristu, ale banjistu. Do té doby jsem banjo považoval za jazzový nástroj. Tak jsem koupil za 210,-Kčs banjo, dostal od kapelmajstra desku Písně amerického západu a nekonečným přibrzďováním gramofonu jsem se jal studovat ten prapodivný nástroj. Asi po půl roce jsme jeli s klukama na jeden z mnoha vandrů a hráli jsme ve vlaku ty krásný písničky od Greenhorns a Rangers. Když jsme se chystali vystupovat, oslovil mě starší kluk, který nás celou dobu pozoroval. A tak jsem se dozvěděl, že tenorové ladění není to pravé pro tenhle styl muziky. Ale hlavně, k velkému mému překvapení, jsem poprvé slyšel o tom, že existuje banjo pětistrunné. Hned jak jsme se vrátili z vandru, jsem  letěl ke gramci a tam zíraje na obal výše zmíněné desky, jsem se přesvědčil o pravosti slov mého banjistického guru. Fakt tam to banjo mělo ještě jeden knoflík. Na krku. No to by mě v životě nenapadlo.

A pak už to šlo líp. Žluťas s Kubou mi vyrobili z konve na mléko pětistrunné banjo. V roce 1972 jsme hráli coby Roaming angels, tuším v Litvínově, kde jsme dostali cenu na oblastní Portě. Mezitím jsme vyhrávali jednu cenu za druhou na potlaších. Pak šel Kuba na vojnu a já měl najednou různý školy, skladby a nahrávky. A už se to jmenovalo bluegrass. A objevili jsme Banjo jamboree v Kopidlně. A docela mě to vzalo. A přitom jsem poslouchal Jethro Tull, Creedence, Beatles, Claptona, big bandy, a tak…

V roce 1974 jsem šel do Č.Budějovic do školy. Na privátě jsem moc studiu nedával, ale čtyři hodinky denně jsem cvičil na banjo. Tedy když jsem zrovna nedrnčel na „Oáze“ nebo na zahradě „U slovanské lípy“. Pak jsem šel na vojnu já a vrátil se do Budějic.

V roce 1980 jsem byl na „svatebním vandru“ v Ádru s partou budějičáků. Když jsme jeli domů, tak mě položil otázku Luboš Marek, jestli nechci fungovat v nové kapele, že má šikovnou houslistku a zpěvačku. Samozřejmě jsem byl pro. Tenkrát se ještě kapela nejmenovala SemTam a jméno Pavla Jíšová mi nic neříkalo. Zřejmě v tom samém okamžiku se k mé ženě přitočil Jim Drengubák a Pavel Zajíc s otázkou, jestli by jí nevadilo, kdybych  hrál s Nezmarama. Pak se šli teprve zeptat mě. Po tolika letech nic a najednou dvě nabídky. Přijal jsem i tu druhou. Netuše co to obnáší.

Se SemTam jsme objeli kde co. Luboš vybíral ten nejkrásnější repertoár. Byl také první, kdo mě donutil sólově zpívat. Ani už nevím v kterém roce jsme dostali Portu a Jirka Černý o nás napsal, že takový duet Pavlíny s Matějem tady ještě nebyl a dlouho asi nebude. Byla to nejkrásnější doba. Tedy pro moji Alenku určitě ne. Pak jsem jednou přijel domů a moje mladší mrňavá dcera mě vlastně, stručně řečeno, nepoznala. Bylo mi najednou jasné, že se musím rozhodnout. Tak jsem zvolil Nezmary.

S těma jsme už měli za sebou všechny možné a nemožné přehlídky. Také už moje první autorské počiny. V roce 1984 Portu a pak i autorskou za Fénixe. Prostě, jeden dlouhý muzikantský mejdan.

Pak jsem dostal nabídku od Žalmana na spolupráci v jeho spolu. Holky byly větší, moje dcérenky mě poznávaly. No a představa, že budu zase zpívat s Pavlínou mě uchvátila. Pak Žalman kapelu rozpustil, Pavlína šla na mateřskou a mě nabídl další spolupráci. Pak jsem dostal kopačky od Nezmarů, že už to dohromady nejde zkoordinovat.

V 97mém jsem vydal CD pod názvem Trojplošník snů. Měl to být malý pomníček nezrealizovaných „šuplíkovek“. Na podzim jsme s Vojtou Zíchou a Míšou Krmníčkovou dostali od Žalmana „volné ruce“. Nějaký čas jsme hráli ve třech, asi půl roku jsme s Míšou působili u Věry Martinové.  Míša pak odešla kamsi do Mladé Boleslavi a tak jsme skončili.

Pak jsem se pokusil o jednu sestavu, ale už jsem měl intenzivní pocit, že mě válcuje nechutenství k politice, která muziku doprovází. Odložil jsem nástroje za almaru a věnoval jsem svůj čas lidem, kteří za to stojí. Tak jsem si užíval asi pět prima let. Mezitím jsem nějaký čas pracoval v jednom nejmenovaném studiu a přitom občas něco nazpíval. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy muziku neškatulkoval, jsem si díky tomu „zahrál různé role“. V té době jsem se spřátelil s člověkem, který mi asi po půl roce sdělil, že hrál kdysi v bigbítu na bicí a na kytaru. Tak jsme si občas zahráli a bylo to fajn. Po setkání s bývalou „nezmarkou“ jsme dali dohromady trio „Trojplošník“. No a pak jsem se dozvěděl, že 3PL sice hraje, ale já o tom nevím.

A to už jsme téměř v současnosti. V roce 2003 mě pozval Luboš Javůrek, neboli  Bokomara, na vánoční koncert do Kobeřic. A tu jsem zjistil, že se na jeviště trousí jeden muzikant za druhým a dokonale sekundují při mých písničkách. Když se mě poté Luboš zeptal, jestli bych nechtěl občas hostovat, odpověď byla jasná.

A dneska sedím a píšu toto stručné, muzikantské curriculum vitae, protože slovo dalo slovo a Petr Rimský potřebuje něco na stránky, kde se doví ten, kdo bude mít zájem, o tom, že dáváme s Petrem a s „Javorem“ cosi dohromady. A já se na to těším…